Chlad

24. března 2017 v 21:32 | Pythonissa |  Prose

Anotace: Jedna po dlouhé době. Psaná na rychlo, ale snad se bude aspoň minimálně líbit. ;-) (Rok 2011.)


Vždy jsem měla ráda tohle počasí.
Takové počasí, když je ve vzduchu cítit voda, nebe je pokryto šedou barvou a s větvemi stromů si pohrává silnější vítr.
Jdu se projít. Nechci přijít ani o minutu té atmosféry, která je právě teď venku.
Vyšla jsem ven jen v tílku a v kraťasech, aby každý pór mé kůže mohl lépe vstřebat tuhle nádheru.
Bezcílně jsem bloumala městem se skvělou náladou. Nevnímala jsem kudy jdu dokud mne do nosu uhodila vůně čerstvě posečená trávy. Snažila jsem se té vůně nasát co nejvíce. Přinutila mě pořádně otevřít oči a já tak zjistila, že stojím skoro na okraji našeho městečka pod kopcem, na němž se nachází hřbitov.
Nikdo z blízkých mi neumřel, takže ani nevím, jak to tam vypadá. Rozhodla jsem se to zjistit. Jen vyjít ten kopec a porozhlédnout se.
Nebála jsem se. Počasí, co mi bylo příjemné, ve mě vyvolávalo euforickou náladu a ta přebila jakýkoli jiný pocit.
Strach mne nepřemohl ani když jsem se skřípotem otevřela starou bránu, která střeží vstup na hřbitov.
Procházela jsem se a četla si jména na náhrobních kamenech. Nezajímalo mě, jak daleko jsem od brány a dál kličkovala mezi hroby.
Cítila jsem se bezpečněji, než obvykle, neboť k mrtvému člověku se zády postavím klidně, ale k živému člověku...

Ochladilo se. Už je to dlouhá doba, co jsem odešla z domu, měla bych se vrátit. Věděla jsem to, ale zachtělo se mi pokračovat. Nešlo to. Nohy mi jakoby přimrzly k zemi tím nenadálým chladem. Nejen nohy. Najednou jsem se nemohla pohnout. Jen oči mi bezmocně těkaly po okolí.
Zapomínala jsem dýchat. Musela jsem vynaložit veškerou svou snahu, abych se pravidelně nadechovala a vydechovala. Vzduch byl studený. Hodně studený.
Po zádech mi přejel mráz.
Zkusila jsem se otočit, abych našla nějaký původ toho chladu. S velkými obtížemi se mi to povedlo, i když ne tak docela. Nohy byly stále jako přikované k zemi.
Dech se mi zklidnil, jenže chlad nepřestával. Naopak. Bodal a pálil mou odhalenu kůži. Vyděšeně jsem koukala na všechny strany ve snaze najít důvod té zimy. Marně.
Uběhlo několik minut, než se mi do nohou začal vracet cit. Oteplovalo se.
Na nic jsem nečekala a rozeběhla se. Zda běžím k bráně, která mě propustí z tohoto místa, nebo někam dál, na opačnou stranu, jsem nevěděla.
Hrobové ticho narušoval jenom můj přerývaný dech.
Předtím se mi hřbitov zdál malý, ale teď ohromný a brána stále nikde. Až po pár nekonečně dlouhých vteřinách se začala rýsovat v dálce.
Automaticky jsem zrychlila.
Ta cesta vypadala smrtelně dlouhá. Aspoň v tu chvíli.
Brána = vysvobození. Silou jsem ji rozevřela a seběhla kopec. Od jeho seběhnutí jsem už jenom šla.
Cestu domů si nepamatuji. Se zmatkem v mé hlavě uběhla rychleji než obvykle.
Nevím, co se tam stalo, proč zrovna v tu chvíli, v těch místech, ten den a co mi to mělo dát, nebo vzít, ale od té doby mě ten chlad potkává téměř všude...

Pythonissa
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama