Don't talk rubbish

9. prosince 2016 v 14:59 | Pythonissa |  My days
Zdravím,
všude poslední dobou čtu, jak bychom měli dát průchod svým pocitům, uvědomit si je a pustit je dál...
No dobrá, zkusím se tedy vypsat ze svých pocitů a doporučuji každému z Vás úplně to stejné.
Asi to může bolet, uvědomit si všechny pocity a jejich následky... ale je pravda, že toto období je opravdu emočně náročné a máme tu i konec roku, který se nám blíží celkem rychle, takže je opravdu ideální chvíle uzavřít vše, co se stalo tento rok a pustit to. Poučit se, vše si pamatovat, ale odprostit se od toho... to je třeba!



Já vlastně ani nevím jak se cítím. Nebo spíš jak bych se měla cítit. Nejhorší na tomhle je, že odjakživa vnímám věci jinak. Ach jo.
Když tento rok začínal, měl být plný změn... A asi i byl. Myslela jsem, že ty změny budou jiného rázu, ale tohle bylo zřejmě potřebnější.

Tento rok, který nám za chviličku skončí, mě hodně poučil. Hodně a to ve všech sférách...
Zjistila jsem, co chci v životě dělat a myslím tím svůj nápad s natáčením a vůbec vykouknout na youtube a celkově do světa. A hlavně vím o čem mluvit, už vím co můžu světu dát. Celkově jsem přišla na to, co mě baví a v čem jsem dobrá a měla bych to dělat i do budoucna.
Ale hlavně se změnil můj přístup k životu. A to hodně. Snad nikdy předtím jsem nezaznamenala tak velkou změnu ve svém nitru. Nikdy.
Došlo mi, jaké pocity chci zažít ve vztahu a rozvzpomněla jsem se na to, jak to vlastně chodí v těchto věcech... Já jsem dřív říkala, že nemám čas na nějaké dlouhé čekání pokud mám někoho ráda. Prostě mám Tě ráda. Tady a teď. Ber nebo nech bejt. Zítra už můžu být na jiném kontinentu... Absolutně jsem zapomněla, že vztahy se cítí a prožívají. Potřebují, čas, trpělivost, určitou péči a možnost se vyvinout... Jakoby mi tohle vše v jednu chvíli úplně vypadlo. A byla to dlouhá chvíle, věřte mi. Není to o tom, říkat: "Mám Tě rád", je to o tom to cítit a vědět, že to tak je. Stejně tak důvěra v člověka potřebuje určitý čas, není to o slovech. Je to o tom vědět, že druhá polovička chce také bojovat stůj co stůj. Vztahy a city potřebují prostě svůj čas...
No, teď už vím. A je to super uvědomit si, že to něco opravdového na mě pořád čeká. No dejme tomu čas. :] :]

Pokud čtete můj blog opravdu pozorně, pak víte, že jsem tu již několikrát psala, jak moc nemám ráda lidi a jak na tom pracuju. No tak já Vám to zkusím vysvětlit.
Lidé jsou zlí. To jsem si myslela dřív - celé svoje dětství. Neměla jsem snahu se s někým bavit a udržovat přátelské vztahy. Proč taky. Nejsou všichni zlí, jasně, ale nač to budu riskovat a zjišťovat kdo je a kdo není hodný.
Jenže to je asi jeden ze smyslů života. Zkoušet to znovu a znovu. Dávat lidem šanci stále dokola a zkoušet důvěřovat. O tom přeci je láska, ne ?
O tom odpouštět... stále znovu a znovu.

Momentálně to vím. V tomto roce jsem se k několika lidem nezachovala úplně hezky. A většina z nich mi dala úplně nezištně druhou šanci a vše hodili pod stůl, jakoby nic. Kouzelné, opravdu. Nenacházím ani slov, jak si toho cením a jak moc cenné to pro mě je.
Poznala jsem a hlavně pochopila, že tohle "nenávidění lidí" se může změnit. Víte, potkala jsem v UK hodně lidí, kteří taky nemají rádi lidské bytůstky. Nejprve mě napadlo: "Vítej v klubu", jenže to je asi ten problém. Jestli je tolik lidí, co nesnesou nikoho druhého vedle sebe, pokud si ho vyloženě nevytyčí jako zrovna toho se kým se chtějí bavit, tak kam ten svět spěje?

Kdyby přece bylo víc lidí s laskavým srdcem, schopných odpouštět a přijmout svět jaký je s těmi všemi strašnými věcmi, které se tu dějí. Možná, ho můžeme změnit láskou. Je to klišé? To rohodně. Bohu díky, je to pravdivé klišé. Uff.

A když právě mohu vidět, jak mi lidé pomáhají, přes to množství chyb, co jsem udělala... Cítím se ohromená. Je třeba to v lidech vidět, ikdyž neustále potkáváme nové a nám třeba ne úplně příjemné bytosti nebo pocity ublíženosti z reakcí a činů některých lidí, musíme dál hledat ty, pro které stojí za to žít. Heleme se, další klišé. No asi je mám prostě ráda.

No tímhle strašně dlouhým a nesmyslně napsaným odstavcem jsem chtěla říct, že se sice stále učím mít osoby na této planetě ráda, jen už vím, že jsem na správné cestě a že je straně moc neskutečně laskavých bytůstek na této planetě. Stačí je pouze najít. Další věc, která vyžaduje čas a úsilí. :]

Nevím, jestli je to všechno, co se změnilo v mém životě za tento rok a jak se znám, tak mě ještě něco určitě během pár dalších dní napadne. A bude to takovej ten nápad "Lucie, sakra, jak jsi na tohle mohla zapomenout!!!".
Snad už jsem si zvykla. Stává se mi to snad u každého článku. Ale copak ke každému článku můžu psát UPDATE? :D
Myslím, že tenhle článek by Vám mohl něco dát , ještě bych mohla pokračovat, ale cítím se vyčerpaná. Bylo potřeba dát najevo aspoň něco ze svých pocitů a myšlenek. Je toho kvantum... ale nechme to na další díl. Třeba myslet na budoucnost. :] ;]

Budu se teď jenom opakovat, ale určitě tohle samé udělejte i Vy. Zkuste připustit nějaké svoje pocity, i ty podvědomé, a nechte je vyplavat na povrch. Můžete napsat dopis určité osobě, který neodešlete nebo se jen vykřičet, vyběhat, vybrečet... Cokoli.

A nezapomeňte, odpouštět je nejenom Božské, ale i lidské. Proto tedy odpusťme.

Zatím se loučím,
s úctou Vaše


Pythonissa
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama