Náš první houseshare

24. listopadu 2016 v 13:30 | Pythonissa |  My view of England
Zdravím všechny,
nebudeme nic okecávat, mám toho dnes hodně co na práci, tak rychle pojďme na pokračování mého života v Anglii.


Baráček nevypadal na první pohled úplně špatně. Neměli jsme klíče, ale měli jsme prostě zabouchat na dveře. Což jsme udělali a v minutě nám otevřel vysoký světlovlasý pán kolem 30 let. Vecpali jsme se dovnitř, představili se jako Andrew and Lucy z České republiky a on jako Paul z Polska.
Potom nám šel Pawel ukázat náš pokojíček a následně i zbytek domu. Nic přepychového, ale je to střecha nad hlavou a nemusíte být na hotelu za strašné peníze. Ale když už jsme u těch peněz... V inzerátu byl doubleroom za 70liber na týden a depozit 50liber. Depozit je vlastně jakási vratná záloha. S tou cenou jsme počítali. Na místě jsme však zjistili, že chce 100liber týdně a depozit také 100liber. Ufff.
To bylo těžké, protože naše peněženky byly dost tenké už při odjezdu... náš nový lanlord, portugalec Bruno, řekl, že za pár dní přijede a pobavíme se o tom. Fajn.

Tak jsme si začali pomaličku vybalovat a vydali se na průzkum terénu ať víme, kde co je. První věc, kterou jsme chtěli najít byla nějaká samoobsluha. Zeptali jsme se Pawla, kterým směrem se máme držet, on ochotně poradil a my jsme vyrazili. Od prvního pohledu bylo znát, že jsme v nějaké chudinské čtvrti Liverpoolu. Podle domů i podle lidí...
Prošli jsme pár ulic, v obchodě nakoupili potraviny a šli domů. Bylo už pozdě, takže šup do postele.
Druhého dne, jsme vzali naše životopisy, doklady a šli se ptát v okolí po práci. Prošli jsme první tři dveře, což byla snad knihovna, nějaká tělocvična a koleje pro studenty. Sranda je, že v té knihovně jsme se pak zdrželi. Pomohli nám tam totiž vyřešit nationale insurance number. Což je v podstatě pojištěnecké číslo, které potřebujete, abyste mohli začít pracovat.
Stálo nás to vlastně jenom někam zavolat a domluvit si schůzku. Ale v tu chvíli, kdy jsme ani nevěděli jak bychom mohli NIN, neměli jsme anglickou simkartu a možná ani dostatečnou angličtinu a odvahu na hovor po telefonu... a právě tehdy jsme byli za pracovnice v knihovně strašně rádi, protože zavolaly a vše vyřidily za nás. Velmi mile nám vše vysvětlily, vytiskly mapu kam máme na schůzku jít atd.
Kus práce byl za námi a měli jsme hlad. A možná to tak ani nezní, ale byly to těžké začátky.
Dalších pár dní jsme procházeli ostatní sklady a ptali se na práci. Ale žádný výsledek. Nic.
Jednou ráno, jsme slyšeli v domě pohyby, ale nikdo neměl být doma... Sešli jsme do kuchyně a tam stál jakýsi malý, hubený pán s fialovými vlasy. Portugalec Bruno.
Za těch pár dní jsme s Ondřejem neváhali a připravili si pár argumentů na jeho inzerát. Dobře, on zvýšil cenu, ale rozhovor, který nás čekal byl opravdu zajímavý.
Podstatou toho je, že prostě jenom lhal v inzerátu. Chtěl ho učinit atraktivnějším, ale jeho reakce na naše otázky...
Ty jsi v inzerátu uvedl, že tu máš garáž. Tak kde je?
Vyšel s námi před dům a ukázal nám tohle. Snažili jsme se mu vysvětlit, že to není garáž, ale nedal se. Prostě to je garáž.
Vzdali jsme to, říkáme dobře a kde máš ten balkón?
Tentokrát jsme šli za dům a tam byla šňůra na prádlo od jedné strany plotu k druhé. Je trochu vidět i na fotce. A prostě to je balkón.

Zahrada byla v inzerátu uvedená taky a jak vidíte, je to přesně ráj pro pavouky.
Další a poslední věc byla obývací pokoj. Na otázku jestli by nám ho mohl ukázat řekl "jasně".
Vytáhnul z kapsy klíč, odemknul jeden pokoj a řekl něco ve smyslu: "Tak tohle je můj pokoj..."
... a zase ho zamknul.
Na to už jsme ani neměli slov, zaplatili jsme mu nájem a on k večeru zase odjel.
Veřte tomu nebo ne, ale měli jsme toho za ten den víc jak po krk.
 


Komentáře

1 ┼Lady de Vampire Victoria┼ ┼Lady de Vampire Victoria┼ | Web | 25. listopadu 2016 v 12:44 | Reagovat

nádhera

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama